Don Giovanni: opera, která začíná slovem „Ne!“
Don Giovanni: opera, která začíná slovem „Ne!“
29. října 1787 se v Praze poprvé rozezněla Mozartova opera Don Giovanni. Poslechněte si, jak v ní skladatel rozehrál napětí, humor i vzdor.
Praha, 29. října 1787. V Nosticově divadle, dnešním Stavovském, se poprvé hraje opera, která se stane jedním z nejslavnějších děl světové operní literatury. Wolfgang Amadeus Mozart napsal Dona Giovanniho přímo pro Prahu – město, které si zamiloval a jehož publikum jeho hudbu přijímalo s mimořádným nadšením.
Cesta k nové opeře vedla přes úspěch Figarovy svatby. Mozartova předchozí opera si v Praze získala takovou oblibu, že skladatel dostal nabídku vytvořit pro zdejší publikum další dílo. Znovu se spojil s italským libretistou Lorenzem da Ponte a společně vytvořili příběh svůdce, který nezná hranice – ani ty morální.
Mozart a da Ponte svou operu označili jako dramma giocoso, tedy něco jako „veselé drama“. A právě v tom spočívá její kouzlo. Komické situace se tu střídají s okamžiky skutečné hrůzy, lehkost s temnotou a svůdné melodie s hudbou, z níž běhá mráz po zádech. Postavy se scházejí v noci, skrývají se za maskami a jejich osudy se proplétají kolem Dona Giovanniho, který si odmítá připustit, že by za své činy měl nést odpovědnost.
Místo dalšího vyprávění o opeře vás ale zveme k poslechu. Zkuste si pustit její začátek a závěr. Právě v nich se skrývá překvapivé hudební spojení.
Dva akordy, které předznamenávají celý příběh
Už slavná předehra nás zavede do světa, v němž není nic tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Podle tradované historky ji Mozart dokončoval až v noci před premiérou v Praze. Ať už to bylo jakkoli, její účinek je mimořádný.
Opera začíná dvěma mohutnými akordy v temné mollové tónině, mezi nimiž jako by se rozprostíralo ticho. Následuje pomalá, téměř pohřební hudba a znepokojivé melodické běhy. Jenže pak se atmosféra náhle promění: temnotu vystřídá rychlá, energická a místy až rozpustilá hudba.
Jako by nám Mozart hned na začátku prozrazoval, že nás čeká příběh, v němž se budou neustále střetávat dva světy – smích a strach, lehkomyslnost a neodvratné důsledky.
Poslech předehry z prostor Stavovského divadla
Mozartův vtip, kterému Pražané rozuměli
Pražská premiéra Dona Giovanniho nebyla jen velkou hudební událostí. Mozart do opery ukryl i drobné narážky, které mohly místní publikum obzvlášť potěšit.
Ve finále druhého jednání, během scény s Donem Giovannim u večeře, hraje na scéně malý orchestr. Jeho hudebníci postupně citují známé melodie z jiných oper – a zazní také hudba z Figarovy svatby. Sluha Leporello ji okamžitě pozná a pronese: „Tohle znám až příliš dobře!“
Není divu. Zpěvák Francesco Benucci, který při pražské premiéře ztvárnil Leporella, proslul o rok dříve ve Vídni právě jako Figaro. Mozart tak do scény vložil nejen vtip pro zasvěcené, ale možná také pomrknutí na Pražany, kteří melodie Figarovy svatby dobře znali.
A pak se ozve znovu: „Ne! Ne!“
Vraťme se nyní k oněm dvěma úvodním akordům. Na konci opery se vracejí v okamžiku, kdy se před Donem Giovannim objeví kamenná socha zavražděného komtura. Přichází si pro jeho slib – a také pro jeho duši.
Don Giovanni odmítá ustoupit. V dramatickém střetu vykřikuje své „Ne! Ne!“ a orchestr odpovídá stejnými hrozivými akordy, které jsme slyšeli na samotném začátku opery.
Najednou všechno zapadne na své místo. Hudba, která nás na začátku znepokojovala, získává nový význam. Celá opera jako by začínala i končila vzdorem – slovem „Ne!“, které Don Giovanni vykřikuje tváří v tvář něčemu, co už nemůže ovládnout.
Poslech finále – zvolání Ne! Ne! po 5. minutě
Připomeňte si s námi výročí pražské premiéry a zaposlouchejte se do Mozartova Dona Giovanniho. Možná v něm uslyšíte něco nového: nejen příběh slavného svůdce, ale také hudební drama, v němž má každý tón své místo a každý návrat svůj význam.
A právě proto tato opera ani po téměř 240 letech neztrácí svou sílu.