Co mají společného Mozart Interactive Museum v Praze a Metropolitní opera v New Yorku? Obojí ukazuje, že za klasickou hudbou dnes nemusíme vždy cestovat do minulosti. Někdy stačí technologie.

Představte si, že sedíte v kině a před vámi se právě otevírá opona Metropolitní opery v New Yorku. Na jevišti stojí pěvci před tisíci diváků. Vy je ale vidíte zblízka – mnohem blíž, než byste je mohli vidět z běžného sedadla v hledišti. A když přijde přestávka, kamera vás zavede přímo do zákulisí. Sledujete rozhovory s umělci, přípravu představení a atmosféru, kterou byste jinak nezažili.

Právě letos je tomu 20 let, co Metropolitní opera začala svá představení přenášet do kin po celém světě.

A není to jen příběh o technologiích. Je to také příběh o tom, jak se mění náš způsob vnímání klasické hudby – a jak můžeme prostřednictvím nových technologií přiblížit umění lidem, kteří by se s ním jinak možná vůbec nesetkali.

Z operního domu do kina

Když se přenosy operních představení před dvaceti lety objevily, byly pro mnoho diváků něčím úplně novým. Kino se na jeden večer proměnilo v operní dům. Někteří lidé přicházeli ve společenském oblečení, tleskali po áriích a po závěrečném tónu povstávali k standing ovation.

Dnes už je situace jiná. Na operní přenos můžete přijít klidně v džínách, dát si před představením popcorn, a přesto zažít něco, co má k obyčejnému filmovému večeru velmi daleko.

Technologie totiž nemusí ubírat představení na živosti. Naopak ji dokáže svým způsobem zprostředkovat. Kamera vás pustí přímo k umělcům, ukáže detail tváře, gesta i zákulisí. Během přestávky se navíc z diváka stává téměř návštěvník, který smí nahlédnout za oponu.

Právě tento princip je blízký také Mozart Interactive Museum v Praze: využít současné technologie nikoli proto, aby nahradily živé umění, ale aby k němu vytvořily novou cestu.

Hvězdy zblízka

Za dvacet let se přenosy z Metropolitní opery staly fenoménem a představily milionům diváků světové pěvecké hvězdy. Mezi jména spojená s přenosy patří například Renée Fleming nebo Jonas Kaufmann. A také český basbarytonista Adam Plachetka, který na scéně Metropolitní opery ztvárnil již mnohokrát Leporella v opeře Don Giovanni.

S Adamem Plachetkou má Mozart Interactive Museum navíc osobní spojení. Vystoupil totiž také při slavnostním otevření našeho muzea 12. 12. 2024.

Rozdíl v měřítku přitom nemohl být větší. V muzeu zpíval v komorním prostředí za doprovodu klavíru pro přibližně stovku posluchačů. V Metropolitní opeře vystupuje před téměř čtyřmi tisíci diváků a prostřednictvím přenosů se jeho výkon dostává k publiku po celém světě.

Ještě zajímavější je ale něco jiného: pro samotného pěvce se velikostí prostoru nic zásadního nemění.

V rozhovoru pro Český rozhlas Adam Plachetka popsal, že ať zpívá před stovkou lidí, nebo před několika tisíci, zpívá vždy naplno.

A právě tady se oba světy – velká opera a malé interaktivní muzeum – překvapivě potkávají.

Technologie jako most, ne náhrada

Interaktivní muzeum samozřejmě nemůže nahradit živého Mozarta, stejně jako kino nemůže zcela nahradit večer v Metropolitní opeře.

Může ale nabídnout něco jiného: nový způsob setkání s minulostí a uměním.

Mozart žil v 18. století. Jeho hudba, dopisy, příběhy i prostředí, ve kterém vznikala, ale nemusí zůstat uzavřeny v minulosti. Interaktivní technologie nám umožňují podívat se na ně očima dnešního člověka – vstoupit do příběhu, slyšet hudbu, objevovat souvislosti a vytvořit si vlastní představu o člověku, který za ní stál.

Podobně přenosy Metropolitní opery mění tradiční hranici mezi jevištěm a publikem. Opera už nemusí být pouze zážitkem pro ty, kteří sedí v konkrétním operním domě. Může se dostat do kina – a prostřednictvím dalších technologií také do domácností po celém světě.

Klasická hudba tak nemusí zůstat tam, kde jsme ji vždy očekávali. Může přijít do kina. Do muzea. Do virtuální reality. A právě díky tomu může oslovit i někoho, kdo by do operního domu nebo muzea nikdy předtím nevkročil.

A Mozart? Ten by se možná nad tou myšlenkou vůbec nepohoršil. Koneckonců byl sám velkým experimentátorem a skladatelem, který dokázal svou hudbu přizpůsobovat různým prostředím, žánrům i publikům.

Možná bychom tedy dnes nemuseli hledat odpověď na otázku, zda technologie patří ke klasické hudbě.

Mnohem zajímavější je otázka: kam až nás díky nim může klasická hudba zavést?